Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Historie školy

HISTORIE BUDOVY

Školní budova byla postavena na východním okraji Lipníka nad Bečvou při někdejší císařské cestě mezi léty 1892 až 1894 na základě usnesení Zemského sněmu ze dne 6. dubna 1892. Měla sloužit jako Zemský ústav pro hluchoněmé. K budově náležel také rozlehlý park, jehož zbytky položily základ dnešnímu školnímu dvoru, dále zahrada, pole, dvůr a žákovské hřiště. Zemský ústav pro hluchoněmé měl kapacitu pro 100 neslyšících dětí a byl zřízen pro české děti ze severní, střední a východní Moravy.

ZAHÁJENÍ PRAVIDELNÉHO VYUČOVÁNÍ A PRVNÍ ŘEDITELÉ

Pravidelné vyučování bylo v budově zahájeno dne 16. září 1894 za ředitele Antonína Holzera, jenž funkci ředitele vykonával mezi léty 1894 až 1898. V letech 1898 až 1907 ho ve funkci ředitele vystřídal Antonín Zambala. Po něm nastoupil na ředitelské místo Antonín Schell, jenž ve funkci setrval do roku 1910. Jeho pokračovatelem byl v letech 1911 až 1930 Josef Rozsypal. Mezi další významné ředitele ústavu patřili například Hubert Synek a František Látal.

 ORGANIZAČNÍ STRUKTURA ÚSTAVU PRO HLUCHONĚMÉ

Podle nařízení Zemského výboru moravského se stala úřední řečí němčina, německy byly psány taktéž učební osnovy. Situace se změnila teprve počátkem měsíce března 1908.

Jelikož šlo o specializované zemské školské zařízení, podléhal ústav po stránce personální a materiální brněnským úřadům, nikoliv místní Školní radě, ba ani Okresnímu školnímu dozoru.

Zmíněný Ústav pro hluchoněmé představoval zařízení internátního typu. Hluchoněmé děti ve věku od šesti do čtrnácti let byly rozděleny podle svých duševních schopností a rozumové vyspělosti. Rozpis vyučovacích předmětů se nelišil od předmětů vyučovaných v obecných školách. V učebních osnovách chyběl jedině zpěv. Na svátky a prázdniny děti odjížděly domů ke svým rodinám.

V ústavu se nacházelo 10 učeben, 15 místností pro chlapce a děvčata, 4 místnosti určené ke správním účelům, 13 obytných a 20 místností dalších.

Trvale v ústavu bydlel ředitel, domovník, dozorčí a služební personál. Ve škole dále působilo 9 odborných učitelů a kantorů. O hospodaření ústavu pečoval nejprve sám ředitel a účetní, později jen zástupce ředitele vybraný z řad učitelského sboru.

 

ÚSTAV PRO HLUCHONĚMÉ ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

Za první světové války došlo k přerušení práce ústavu. Budova se stala sídlem polní vojenské nemocnice, tzv. lazeretu. V roce 1916 byla budova vrácena původnímu účelu.
 

POHNUTÉ DĚJINY ÚSTAVU PRO HLUCHONĚMÉ ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY

Už 1.září 1938 došlo k zatčení a následnému odvlečeni do koncentračního tábora dvou členovů pedagogického sboru ústavu, a to ředitele Huberta Synka a odborného učitele Františka Látala. Okupační správa budovu zabrala a Ústav pro hluchoněmé zlikvidovala. Byl vydán rozkaz, podle něhož musela být celá budova do tří dnů vyklizena.
 

OBNOVENÍ ČINNOSTI ÚSTAVU PRO HLUCHONĚMÉ PO ROCE 1945

15. listopad 1945 je zapsán v dějinách ústavu jako den obnovení činnosti Ústavu pro hluchoněmé. Vedení ústavu se opět ujal někdejší ředitel František Látal, jenž se vrátil z koncentračního tábora.

 

 HISTORIE BUDOVY PO ÚNORU 1948
 
 Po událostech z února 1948 a přechodu na krajské územní uspořádání byla budova ústavu přidělena zdejšímu vojenskému útvaru a v roce 1950 se Ústav pro hluchoněmé přemístil na Kopeček u Olomouce do areálu bývalého kláštera premonstrátek, k jehož zrušení tehdy došlo. Do budovy zrušeného ústavu v Lipníku nad Bečvou se přestěhovala část Vojenské akademie z Hranic a budova se až do roku 1958 stala sídlem Velitelství pěchotního učiliště.
1. září 1958 byla budova přidělena Základní škole Komenského sady. Po nutných stavebních úpravách se tam nastěhovaly třídy druhého stupně školy a 1.C třída, kam docházely především děti z nedalekého vojenského sídliště. V budově vzniklé školy se nacházela taktéž kuchyně, dílny pro polytechnické vyučování a v neposlední řadě také ovocnářská a zelinářská zahrada.
 

       Na základě dostupných materiálů a kronik zpracoval Mgr. Pavel Matyáš