Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Londýn, 13. - 17. květen, 2019

21. 5. 2019

     Konečně 13. květen! Po takřka roce příprav a chystání přišel den, na který se padesát tři žáků 7. až 9. tříd velmi těšilo: „Jedeme do Londýna!“

     Sraz byl na školním dvoře v 9. 20. Poslední organizační pokyny, naložení zavazadel do dvoupatrového autobusu, zamávání rodičům a vyjíždíme. Autobus byl moderní, vybavený WC, přehrávači filmů a her, polohovatelnými sedadly, takže cesta rychle plynula. Přejeli jsme území Německa, projeli kouskem Nizozemí, Belgií, Francií. Časně ráno, po nepříliš pohodlném spánku v sedačce busu, jsme dorazili do přístavního města Calais.

     Na povinné hraniční kontrole dostali žáci první možnost uplatnit svoji angličtinu. Někteří tuto šanci maximálně využili a popovídali si s přísným úředníkem, jiní se svěřepě drželi hesla: „Mlčeti zlato“ a odmítli cokoliv sdělit ohledně své osoby i cíle cesty. Naštěstí se úředníci i v těchto případech spokojili s údaji v předkládaném cestovním dokladu.

     A pak hned na trajekt. Nepršelo, super, takže jsme mohli většinu času strávit na palubě a pozorovat přibližující se anglické pobřeží a bílé skalní útesy nad přístavem Dover. Po vylodění se z trajektu nás čekala dvouhodinová cesta do britské metropole. V Londýně jsme zaparkovali na poloprázdném parkovišti u O2 arény. Odtud to bylo pěšky jen kousek k lanovce, která nás vysoko nad řekou Temží, s krásným výhledem na celý Londýn, přepravila do historického centra velkoměsta. Pak následovala Sightseeing tour, neboli prohlídka památek: hrad Tower, Tower bridge, Buckinghamský palác, Piccadely Circus,… A ještě jednou Londýn z ptačí perspektivy z nejvyššího vyhlídkového kola v Evropě, zvaného London Eye. Přesouvali jsme se pěšky, metrem i lodí po Temži.

     K večeru už jsme se všichni těšili na naše nové adoptivní rodiče, u kterých jsme měli strávit dvě noci. To, že je Londýn multikulturní velkoměsto, jsme věděli. Ale že z našich adoptivních rodin bude jen jedna ryze anglická, to jsme jaksi nepředpokládali. Takže když autobus obklopili usmívající se Arabové a černoši všech odstínů hnědé a černé, lehce v nás zatrnulo. Po pár minutách a počátečních rozpacích z naší strany se nakonec z adoptivních rodičů vyklubali pozorní a pečliví hostitelé. Kluci a holky byli překvapení, když zjistili, že i v bohaté Anglii žijí lidé, kteří mají své domácnosti vybaveny prostěji než my a že skutečně tvrdě pracují, aby si vydělali na živobytí ve finančně nákladném Londýně.

     Následující den ráno si děti vyměňovaly v buse dojmy ze svých adoptivních rodin: „A to náš „black papá“ říkal …“ „To nic není, to naši zase…“ „Tak si sedím na vecku a najednou rány na dveře: „“Go away!““ – Black papá taky chtěl do koupelny.“ „Naši mají dvě audiny.“ „Naši nemají auto, jeli jsme taxíkem a byli jsme tam úplně namačkaní i s taškama.“  „My jsme přijeli pozdě, protože naše máma si myslela, že je sraz až v osm.“

img_7433.jpg